Sluch

• Učitel řekne žákům: Zavřete oči a poslouchejte co, slyšíte.
  (otevírání okna, zvonění zvonečku, vytahování tabule, trhání papíru…)
• Učitel se zeptá dětí:  Jak je možné, že slyšíme zvuk? Která část těla nám o tom dává informaci? (naše uši)

• Učitel vyzve žáky, aby do prvního sloupečku v PL-2napsali, co všechno vědí o sluchu, do druhého sloupce, co by se o něm chtěli dozvědět. Třetí sloupec zatím nevyplňují, vrátí se k němu v závěru lekce.
• Následuje snos informací na tabuli nebo flip o tom, co děti už vědí.

• Učitel rozdá žákům PL-3 .
• Zadá žákům instrukci:
  Tento text si postupně pročtěte. Informace, které jsou pro vás známé, označte fajfkou , ty informace, které jste se právě dozvěděli, označte znaménkem +.
• Následuje samostatné čtení se „značkováním“ textu (+, fajvkou)

(Důležité: Tento způsob čtení vede žáky k většímu uvědomování si informací, které si rovnou třídí a lépe tak textu rozumí, více na www.kritickemysleni.cz)

• Když děti text dočtou, vyzve učitel děti k diskusi o tom, co jsou pro žáky nové informace a co již věděli. Demonstruje na tabuli, jak budou děti zaznamenávat přečtené informace do tabulky z PL-3.
• Učitel řekne žákům:
  Vyber si 1-2 informace z textu, které jsi označil fajfkou a zapiš je do prvního sloupečku-známé informace.
  Potom vyber 1- 2 nejdůležitější informace, které pro tebe byly nové, označil/a jsi je + a zapiš je do druhé ho sloupečku – nové informace.
• Následuje společná diskuse o přečteném textu.
• Informace, které se žáci dozvěděli z textu, si v následujících pokusech objasní.

• Učitel řekne žákům: Dívejte se a poslouchejte, a pak mi řeknete, co jste viděli a slyšeli.
• Potom např. zabrnká na pravítko, které leží přes okraj stolu, zabrnká na kytaru či jiný strunný nástroj, zabrnká na napnutou gumičku…
• Když žáci odpoví, že slyšeli zvuky a zároveň viděli, pohyby předmětu, učitel se dětí ptá: Jaký pohyb jste viděli? (chvění, vibrace)
• Vyzve žáky, aby se sami pokusili podobné zvuky vytvořit za pomoci pravítka nebo gumičky a sledovali pohyb i zvuk předmětu.
• Učitel se zeptá dětí: Zvuk, – tedy i můj hlas slyšíte. Můžeme hlas vnímat i pomocí jiného smyslu než sluchu? Jak?
• Příkladem vibrací může být vnímání vlastního hlasu při mluvení.

• Během diskuse v předchozí aktivitě jistě zazní termíny jako – zvukové vlny, bubínek, chvění atd.
• V následujících činnostech žáci získají jasnější představu o tom, jak si tyto – pro ně zatím abstraktní pojmy – představit.

Vlastní demonstrace zvukové vlny

• Učitel odkáže na informace v textu na PL-3, kde se píše o tom, že zvuk cestuje od vibrující věci a vytváří zvukové vlny, které se dostávají až k našemu uchu, kde rozechvějí ušní bubínek a ten vyšle zprávu do mozku.

Učitel se zeptá dětí:  Jak tomu rozumíte? Jak si představujete, že se zvuk šíří?

• Demonstruje tento pohyb vln zvedáním a snižováním švihadla nebo provázku připevněného jedním koncem k židli. Řekne dětem, že strana, kterou drží je např. naše ústa, ze kterých vychází náš hlas. Židle, ke které je druhý konec provazu připevněn, představuje naše ucho.
• Otázky učitele:  Co jste viděli? Co se dělo s provazem? (vlnil se, vlnění…)
• Učitel vysvětlí dětem, že zvukové vlny nejsou vidět, protože je tvoří proud neviditelného vzduchu, ale můžeme si je takto představit. Když zvuková vlna dosáhne k našemu bubínku, ten začne vibrovat- viz následující demonstrace.
• Žáci si pokus zakreslí do PL-5 a zapíší své poznatky z tohoto pokusu.

 

Učitel dětem promítne přes dataprojektor model ucha, nebo v materiálu z encyklopedie děti hledají ušní bubínek.

 

Vyzveme jednoho žáka, aby se řídil pokyny, které slyší.
Učitel dává jednoduché pokyny např. „Zvedni pravou ruku“.
Demonstruje na schématu, co všechno muselo v těle žáka proběhnout a jakou rychlostí, když žák okamžitě po vydání pokynu, zvedl ruku.

 

• Učitel řekne: Teď prozkoumáme, jak síla zvuku důležitá a jak ho můžeme měřit.
• Rozdělí děti cca do 6 řad a rozmístí je za sebou po třídě, zády k učiteli. První řada stojí nejblíže u učitele, poslední šestá je na opačné straně třídy než stojí učitel.
• Řekne žákům: Kdo uslyší hudbu z CD, které teď pustím, zvedne ruku. Pustí velmi slabě hudbu tak, aby to slyšeli jen žáci v první řadě. Postupně přidává na intenzitě hlasu, aby byl slyšet až v poslední řadě. Končí velmi hlasitou hudbou.
• Nastane diskuse nad tím, proč žáci v poslední řadě neslyšeli a jaké pocity v nich vzbuzovala velmi hlasitá hudba.
• Učitel dá žákům informaci o tom, zvuk se měří v decibelech (dB) zaznamenají tyto informace do PL-8.
• Učitel ukáže dětem graf hluku, který si překreslí do PL-8.
• Učitel položí otázky: Jaké přístroje např. vydávají hodně silný zvuk? Proč máme ve třídě pravidlo, že mluvíme potichu?

Poznámka: Sluchový systém člověka může slyšet zvuky v rozsahu od 0 do 140 decibelů (dB), bolest nastává u zvuků překračujících 120 dB (trysková letadla). Nepříjemný pocit se projevuje již u zvuku nad 60 dB, což je například hluk osobního auta nebo hluk na ulici.

Intenzita hluku

 

Učitel požádá žáky, aby zamysleli, co bylo pro ně bylo v této lekci nové, jaké nové informace se dozvěděli. Každé dítě nejprve zformuluje své poznání a potom je zapíše do PL-2.